Na těchto stránkách bych rád představil svou tvorbu a časem možná i něco navíc.

Svou volnou tvorbu představuji v galerii, jedná se o obrazy na plátně (převážně 500x700 mm)

Budu rád když mi své pocity a případná přání dáte vědět prostřednictvím e-mailU.

Jan Šesták

Někdy se táži, co si mám představit pod pojmem cesta, a o to více co je to život?

Jak tedy skloubit dohromady tyto dva, na první pohled rozdílné pojmy?

Co vlastně „životní cesta“ symbolizuje?

Vysvětlení může být následující:

Cesta životem je krásná, pro někoho může být krátká, pro druhého naopak dlouhá.

Na této cestě právě nikdy nevíte jak dlouho půjdete. Po této cestě musíte jít krokem lehkým, ale při tom i krokem rázným,

ale ze všeho nejvíce krokem ohleduplným. To i přesto, že dnes slovo ohleduplnost je v praxi mezi lidmi velmi nevytíženým slovem.

Dnešní trend velí mít ostré lokty, sápat se druhým po krku a především být všude první.

Naopak rozčesávat prašnou cestu svým krokem bychom měli tak, aby jsme si co nejméně zašpinili své nohy a neničili květinky rostoucí kolem ní.

Ano, sem tam někoho předběhnete, či se podíváte na záda někomu jinému. Pouze na vás záleží jestli někoho pozdravíte a popřejete mu zdárné doražení ke konci, jelikož co je na konci, to opravdu nikdo neví.

Snažíte se jít pomalu, vychutnat si každý krok, dýchat volně, tak jako když se procházíte přírodou, kdy cítíte každý záchvěv větru, každou změnu počasí, či rozdílnou příměs chuti vzdoušku dle ročního období.

Přitom míjíte lidi, kteří vám radí kudy jít a jak. Radí vám, aniž by vás znali a nebo sami věděli kudy kam.

Co když zaprší?

Hm, ať si prší, ať si moknu. Voda je přeci dárkyní života.

Hledím, jak se všichni kolem rozprchávají, mají strach, strach z toho, aby jim voda nesmyla své „Já“.

A co já?

S úsměvem si lehnu do deště orosené trávy a snažím se polapit co nejvíce kapek.

Je po dešti. Nebe je čisté a jasné.

Já také, déšť mne očistil a jen se líně zvedám, musím pokračovat. Jdu dál, cítím se lehký a osvobozený od všech starostí, jsem skoro až zasněný. Ale pouze do té doby, než-li se objeví tíživá realita.

Přes cestu leží překážka, která je určena pouze mně. Překážka položená milovaným člověkem, překážka co nesmírně zklame.

Musím se zastavit, cítím na tváři slzu, kterou když polknu cítím její hořkost. Je to slza, která za to přeci nestojí.

Táži se proč?

Vše okolo zbaběle mlčí, stromy, ptáci, světlo. Nikdo neodpovídá.

Jenom mlčím a překážku obcházím. V nohách cítím bolest ještě pěknou řádku kilometrů, než ze mne vymizí.

Na krajinu padá tma. Jdu příjemně unaven měsícem osvětlenou krajinou.

Vychutnávám si to překrásné ticho, když v tom slyším vzlykot a u kraje cesty vidím skloněnou postavu.

Pomalu se přiblížím, než zbystří moji přítomnost a vzlykot ustává.

Pomáhám jí vstát a záhy se dozvídám, že je ztracena, nemůže svoji cestičku najít.

Podávám jí tedy ruku, přitom na sebe mlčky hledíme. Luna jí ozařuje obličej, na kterém se ještě třpytí slzy.

Podávám jí ruku v naději, že přijme. Ale pouze mi ruku políbí na znamení „děkuji, teď už mohu jít zase sama“. Neříkám nic, pousměji se, otočím a pokračuji dál.

Jdu dál se svojí samotou, svým klidem v srdci, se svým měsícem nad hlavou.

Jakoby mi patřil celý svět.

Noc se blíží ke konci a je málo tak krásných věcí jako je ranní rozbřesk.

Příroda se ospale probouzí, dává mi sílu do dalšího dne mého života.

Slunce vychází nad obzor, tak jako každý den. Jako každý den je východ Slunce jiný a neopakovatelný. Cítím veškerou energii kolem sebe, radost a spontálnost. Právě začíná další den, věřím, že bude hezký jako ty předešlé.

Jen se podívám upřeně dopředu. Dělám další krok do dalšího dne. V tu chvíli netuším zda-li jsem blízko či daleko mému cíli.

Jedno, ale vím jistě, nesmím se jít bát dál, ať už bude má cesta životem klikatá, strmá, či rovná jako zrcadlo.

Tak prosím, nechte mne v klidu jít.

Třeba i dojdu.